Není to tak dlouho, co jsem zcela a naprosto propadla autorovi Kazuovi Ishigurovi. Na blogu se už koneckonců válí dvě recenze na jeho díla a nutno podotknout, že z Kláry a slunce jsem byla natolik nadšená, až jsem jí udělila plných pět plných mističek z pěti. Zatím jsem nikdy současně vydávané próze neudělila tak vysoké hodnocení. Proto si Klára a slunce rozhodně zaslouží všeobecný respekt a úctu. A kdo si myslí opak je neznaboh a skončí v osmém kruhu pekelném, přesně pro literární analfabety určeném.

Pod tíhou Ishigurovy naléhavosti jsem zcela propadla východním autorům. A tak bylo jen otázku času, než se má pozornost dostala k dnes patrně nejúspěšnějšímu japonskému autorovi Harukami Murakamimu. Ten už si na své romanopisecké pažbě přes dvacet zářezů a nejedno ocenění, ačkoliv ta nejcennější mu stále uniká. Typickým pojítkem všech jeho děl je silná inspirace západní hudbou, potažmo západní kulturou vůbec. A je to právě kontrast západních a východních vlivů, jež je nosným elementem autorovy tvorby, Komturovu smrt nevyjímaje.

Komturova smrt poprvé vydaná v roce 2017 je macíkem. Macíkem jak do počtu stran, tak obsahové hloubky. Nebudu vám lhát, byla jsem ráda, že jsem ji sehnala coby eknížku do Kindlu, protože si nedovedu představit chudáka, co ji vytahuje v emhádéčku bezmála dvoukilou bichli.

Murakami čtenáři ve svém sedmi set stránkovém eposu představuje ústředního hrdinu, a to bezejmenného portrétistu středních let. Ten prochází manželskou krizí, jež eskaluje až do jeho nuceného exilu z ulic velkoměsta kamsi na samotu do hor. Respektive do opuštěné usedlosti jeho kamaráda, kterou před ním obýval známý malíř klasických japonských obrazů. Jakože náhoda, víme jak.

Kdo možná čekal velké párty, hektolitry propitého alkoholu, dámské návštěvy a na záchodovém prkénku narýsované lajny kokainy, ten bude patrně zklamán. Murakamiho vypravěč těžkou životní situaci řeší se stoickým japonským klidem pohroužením se do vlastního nitra. Z jakýs takýs letargických chvilek jej vytrhne až pozoruhodný nález – tajuplný obraz předchozího obyvatele usedlosti pojmenovaný Komturova smrt. Právě tento objev započne sérií událostí, jež nadobro zamíchá hrdinovým osudím; setkání s tajemným panem Menšikim počínaje, cestování podzemním očistným tunelem konče.

Vrstvení narativu v mnohém napodobuje ústřední téma Komturova obrazu. Jednotlivé linie příběhu se různě klikatí, vrství, překrývají, rozcházejí, aby dohromady tvořilý, alespoň naoko, ucelený jednolitý blok. Stejně jako bezejmenný vypravěč maluje obrazy prvně od pozadí, beztvaré barevné bloky, aby daly vyniknout ústředním konturám, Murakami píše od všeobecnin, každodenních stereotypů, jež tvoří rámec vyprávění, na jejichž základě vyvstávají ústřední autorovy motivy.

A jsou to právě Murakami hlubokomyslné, místy se chce až říci filozofické myšlenky a úvahy, co hrají v Komturově smrti první housle. Pod stovkami stránkami popisujícím ranní rutiny hlavního hrdiny, třeba kolik vypije po ránu kávy, či co si s oblibou dělá ke snídani, se mezi řádky děje bytostně niterný hrdinský souboj dobra se zlem, resp. bezejmenného vypravěče a idejí. Skoro jako by z oka vypadl středověkým evropským baladám. Tento střet se ale neodehrává kdesi vzadu za baráčkem, nýbrž kdesi na pomezí snového světa a reality. Murakami tak úmyslně relativizuje vše řečené a v metaforickém závoji nabízí rozhřešení všech nastolených otázek. Nutno podotknout, že tento magický obrat přichází až v druhé polovině knihy a působí svěžím dojmem. Ačkoliv překročení hranice mezi realitou a snem je uvedeno jen tak mimochodem, bez jakýchkoliv dalších reflexí. A to už je škoda, protože to působí nedokončeně, potažmo neuzavřeně.

Na druhou stranu, hlavní postava Komturovy smrti je autorem využívaná jen jako držák na vlastnosti. Je naprosto plochá, chladná, jedná striktně racionálně a má atributy přesně autorem volené pro správné vyznění celkového významu knihy. Výsledkem je neživý panák, jehož osud je čtenáři takříkajíc úplně fuk. A to je asi nejslabší aspekt knihy – s hlavním hrdinou si čtenář nevybuduje jakýkoliv vztah. A dílčí motivy, jichž je v knize nespočet a mají tvořit podpěry monumentálního díla, se drolí do jednotlivých nedokončených štěků. Jejich správně vyznění totiž stojí a padá na jejich vztahu vůči hlavní postavě. A je-li hlavní hrdinou neživá loutka, které jsou niterní pohnutky jen tak ledabyle připnuty, pak ztrácí smysl i ony. A to je rozhodně škoda.

Murakamiho Komturova smrt je knihou pro velmi úzkou skupinu čtenářů. Obsahově je napěchována k prasknutí a nabízí plejádu vzájemně se doplňujících myšlenkových motivů, co jednoho skoro až násilně nutí k zamyšlení. To je rozhodně dobře. Bohužel se autorovi nepodařilo všechny udržet pohromadě, jelikož a protože hlavní příběhová linie postrádá průvodce/hrdinu, který by spojil všechny autorovy myšlenky do jedné celistvé linie. Výsledkem je pak překombinovaný monumentální obraz, co obsahuje výjimečné dílčí celky. Celky rozpuštěné v bezcitném, těžko uvěřitelném vakuu.

Škoda.