Kdo se bojí, nesmí do lesa.

Tak přesně tohle nikdo neřekl hlavním protagonistům knižního hororu Les Sebevrahů Aokigahara. Jak jinak si potom vysvětlit natolik stupidní nápad jít kempařit do celosvětově známého lesíka na úpatí hory Fuji v Japonsku, kam každoročně míří stovky lidí dobrovolně ukončit svůj život.

Kdo chce kam, pomozme mu tam.

A tohle je zase naopak přísloví, jímž se bezpochyby řídila čtveřice nesourodých individuí. Ta, plna adrenalinu a lehkých drog nešetří optimismem a vydává se vstříc do útrob největšího masového hrobu na světě – pařížských katakomb. Za vidinou podzemní párty a nezávazného sexu. Fakt.

Za oběma výše zmíněnými základními příběhovými liniemi stojí kanadský hororový spisovatel Jeremy Bates (1978) a těší se celosvětové popularitě mezi hororovými nadšenci. A není se co divit, své romány situuje do velmi žánrově lukrativních kulis, jakými opuštěné katakomby plné kosterních pozůstatků, les plný visících mrtvol nebo úpatí Hory mrtvých bezesporu jsou.

Je tomu už pár týdnů, co jsem dočetla dvojici česky vydaných knih Aokigahara: Les sebevrahů a Paříž: Katakomby. Jak je již z názvu patrné, autor si vždy pečlivě vybere lokalitu, se kterou čtenáře seznámí v úvodu knihy citací z wikipedie. Díky tomu navodí jakýs takýs Blairwitch pocit důvěryhodnosti a žánrem neoprýskaného čtenáře může vystrašit takříkajíc na první dobrou. O čemž se v mém případě hovořit samozřejmě nedá.

Na druhou stranu, jakožto fanynku found footage hororu je mi tenhle přístup blízký.

Příběhově jsou si obě knihy podobné jako vejce vejci; skupina zcela odlišných jednotlivců se vydává na tajuplné místo, kde je bubák, co o nezvaných návštěvnících samo sebou od začátku moc dobře ví. A velkolepé baf na sebe ani v jednom případě nenechá dlouho čekat. Příběhově se žádná revoluce nekoná a má-li čtenář už z hororu něco načteno jako já, pak ho narativní twisty nikterak nepřekvapí.

Z čeho naopak Bates těží je místo samotné. Je to právě reálné dějiště, které je hlavním hrdinou obou zmiňovaných knih – Les sebevrahů a Pařížské katakomby. Jeho na první pohled zdlouhavý popis sice může působit nudně, nicméně několika pár chytře nadávkovanými zvraty udrží čtenáře v pozoru a co je hlavní, vykreslí atmosféru, do níž vstoupí antagonista a rozehraje krvavý boj o přežití. A tohle je přesně ten hororový aspekt, co já můžu.

Ruku v ruce s tím jde i druhý nejsilnější aspekt obou knih – výstavba dramaturgie a postupná gradace. Jeremy napětí dávkuje pozvolna a netlačí na pilu. Právě tahle neunáhlenost tíživě přidává na atmosféře, která houstne do drásavého finále, kdy už vyloženě jde o drápky. Čili jinak, atmoška jak víno.

Bohužel, tento přístup nejen, že je jak v Lese, tak v Paříži podobný, on je dokonce úplně stejný. A to je největší kámen úrazu. Pakliže přečtete jednu knihu, druhá vás nemá čím překvapit.

Literárně Jeremy Bates volí strohý styl a nutno podotknout, že v daném případě je to ku prospěchu věci. Krátké, úderné věty se čtou samy a text příjemně plyne. Časté nadužívání přímé řeči sice místy působí dojmem a la aby u toho jeden neusnul, ale není to nic, co by vyloženě bilo do očí. Většinou. K realističnosti a uvěřitelnosti přispívá i použitý hovorový jazyk, který se nebojí vulgarit ani barvitých zvolání ne nepodobným z místních hospůdek.

Vezmu-li to kolem a kolem, knihy jsou si velmi podobné a pokud si přečtete jednu, můžete s klidným svědomím druhou oželet. Osobně se mi více líbily pařížské katakomby. Postavy na mě působí uvěřitelněji a prostředí je mi sympatičtější. Možná protože jsem sama šla kolem. To jen tak mimochodem, bez vychloubání. Víme jak. Prime evil je sice má sice svoje mouchy a v Lese sebevrahů na mě působil přeci jenom o kousíček originálněji, v součtu ale vítězí přeci jenom romantická Paříž.

Za mě příjemné překvapení a pro fanoušky žánry příjemná atmosféra. Obě knihy hodnotím jako lepší nadprůměr.

Směle do toho.